Kdo ohlídá bezpečnost jídla, léků a staveb?

Kdo dnes hlídá kvalitu

Většinu kontrol, kterými jídlo, elektřina nebo stavby procházejí, nedělá stát. Obchodní řetězce nepouštějí do regálů dodavatele, kteří neprojdou jejich audity, a mezinárodní potravinářské normy, podle kterých se audituje, vytvořily samy obchodní řetězce. Spotřebiče testuje americká laboratoř UL, kterou v roce 1894 založily pojišťovny, protože nechtěly platit za požáry od vadné elektroinstalace. Normy ISO vydává nestátní organizace. Košer i halal certifikace fungují po staletí bez státu. A recenze, srovnávače a spotřebitelské testy, u nás třeba dTest, říkají kupujícím víc než jakékoli razítko.

Kdo by bez státu ověřoval kvalitu, tedy není otázka. Ověřuje ji už dnes, a platí to ti, kdo na kvalitě vydělávají nebo by na nekvalitě prodělali.

Proč firma nechce otrávit zákazníky

Firma, která prodá zkažené maso, přijde o víc než o jednoho zákazníka. Přijde o pověst, a ta má u velkých značek větší cenu než všechny jejich továrny. Proto výrobci stahují vadné výrobky z trhu i tehdy, když je k tomu nikdo nenutí, a proto si obchody hlídají dodavatele přísněji, než předepisuje zákon: jejich jméno je na regálu.

K tomu přistupuje odpovědnost. Kdo prodá vadnou věc, má platit škodu, kterou způsobil (Princip neagrese). A pojišťovna, která by škodu platila za něj, mu bez kontrol a norem pojištění nedá, nebo jen draze. Pojišťovna je regulátor, který na vlastní chyby doplácí.

Co dělá státní dohled

Státní dohled má slabiny, o kterých se mluví méně. Povolení funguje i jako štít: kdo splnil normu, ten se může hájit, že udělal, co měl, i když zákazníkům ublížil. Stejně jako u znečištění tak limit, který měl chránit poškozené, chrání i toho, kdo škodí. Normy navíc často píší ti, koho mají hlídat. Velké firmy je splní snadno, malým konkurentům zavřou cestu na trh (Neovládly by trh monopoly?).

U léků je slabina ještě skrytější. Když úřad schválí lék, který škodí, každý vidí oběti. Když schválení léku, který pomáhá, zdrží o několik let, oběti nevidí nikdo: jsou to lidé, kteří mezitím zemřeli na nemoc, kterou šlo léčit (Stát poskytuje služby naslepo). Ekonom Sam Peltzman v roce 1973 zjistil, že po zpřísnění amerického schvalování léků v roce 1962 začalo na trh přicházet o víc než polovinu méně nových léků, a nenašel doklady, že by ty, které přišly, byly lepší nebo bezpečnější. Úředník, který lék zamítne, za to nikdy nenese odpovědnost; úředník, který ho schválí, ano.

Metanol

V září 2012 začali v Česku umírat lidé po vypití levného alkoholu. Zemřelo jich kolem padesáti. Padělané lihoviny s metanolem se vyráběly a prodávaly načerno, aby se ušetřila spotřební daň, a prošly přes sklady a stánky, které podléhaly celnímu i hygienickému dozoru. Stát pak na několik týdnů zakázal prodej veškerého tvrdého alkoholu.

Z metanolové aféry neplyne, že dozor je k ničemu. Plyne z ní, že dozor neznamená bezpečí a že část rizika vytváří sám stát: černý trh s lihem existoval proto, že vysoká daň dělala z padělků výnosný obchod.

Ověřovat, nebo zakazovat

Námitka slučuje dvě různé věci. Jedna je ověřit, že je výrobek bezpečný, a dát to najevo. Druhá je zakázat každému, aby si koupil něco, co neprošlo státním schválením. Voluntarismus nic nemá proti první, i kdyby byla velmi přísná. Lékárny, nemocnice i pojišťovny by mohly odmítat léky bez certifikátu, který by byl stejně náročný jako dnešní schválení. Zmizel by jen zákaz zvolit jinak: například pro nevyléčitelně nemocného, který chce zkusit lék, jehož schvalování ještě neskončilo (Zákaz konkurence je agrese).