Kdo ochrání přírodu?

Znečištění je agrese

Kdo vylije jed do sousedovy studny, poškodil jeho majetek. Kdo pustí kouř do cizích plic nebo na cizí pole, udělal totéž, jen v menším a hůř viditelně. Libertariánská etika na znečištění nepotřebuje zvláštní teorii: je to užití cizího majetku bez souhlasu vlastníka (Zahájit násilí proti cizímu tělu nebo majetku je neoprávněné).

Poškozený má proto mít právo na náhradu škody a na soudní zákaz. To je přísnější než dnešní stav, kdy stát stanoví limity, a kdo je dodrží, smí znečišťovat, ať už to sousedovi škodí, nebo ne. Povolení znečišťovat je ve skutečnosti povolení zasahovat do cizího majetku.

Proč to dnes nefunguje

Murray Rothbard ukázal, že anglické a americké soudy kdysi žaloby na znečištění připouštěly. V 19. století je ale začaly zamítat s odůvodněním, že průmyslový pokrok je důležitější než majetek jednotlivců. Znečištění podle něj není selhání trhu, ale selhání ochrany vlastnictví, a to selhání způsobily státní soudy.

Tragédie obecní pastviny

Co nikomu nepatří, toho si nikdo neváží. Na pastvině, kam smí každý, se vyplatí vypást co nejvíc, než to udělají ostatní. V otevřeném moři se loví, dokud ryby nedojdou. Ekonomové tomu říkají tragédie obecní pastviny.

Řešením je vlastnictví. Rybníky na Třeboňsku mají vlastníky a jsou plné ryb už od 16. století, protože jejich vlastník má zájem, aby byly plné i za deset let. Les, který někomu patří, se vykácí jen tehdy, když vlastník nepočítá s budoucností; jinak sází nové stromy, protože jinak by jeho majetek ztratil cenu. Mnoho věcí, o kterých se říká, že „nemohou nikomu patřit“ (řeky, jezera, pobřežní vody, lesy), někomu patřit může, a v různých dobách a místech patřilo (Nevlastněnou věc vlastní ten, kdo ji první užil).

Stát jako ochránce

Mezi nejvíc znečištěná místa Evropy ve 20. století patřily socialistické státy, kde továrny i doly patřily státu. Severní Čechy byly součástí tzv. černého trojúhelníku, kde kyselé deště ničily lesy v Krušných horách a lidé žili kratší život než ve zbytku země. Sovětský svaz vysušil Aralské jezero, kdysi čtvrté největší na světě.

Stát není nestranný soudce mezi znečišťovatelem a poškozeným. Sám provozuje elektrárny, doly a armády a o tom, co je ještě povolené znečištění, rozhoduje politicky, často pod tlakem největších znečišťovatelů.