1. Oddělit placení od poskytování

    Otázka „kdo by to dělal“ míchá dvě věci, totiž kdo službu platí a kdo ji vyrábí. Stát dnes mnoho služeb jen platí, a vyrábějí je soukromé firmy.

  2. Srovnávat skutečné se skutečným

    Nesrovnávat dokonalý stát s nedokonalým trhem. Otázka nezní, které uspořádání je bez chyb, ale které si vede lépe.

  3. Ukázat existující příklady

    Co soukromě funguje dnes nebo fungovalo v minulosti, zjevně není nemožné.

  4. Vysvětlit mechanismus

    Kdo by měl důvod službu poskytovat a jak by ji zaplatil? Kdo by nesl zisky, ztráty a odpovědnost?

  5. Přiznat zbytek a vrátit se k etice

    Pojmenovat případy, které se řeší hůř, a ukázat, proč by je stát neřešil lépe. A připomenout, že spor není o tom, jestli službu zajistit, ale kdo smí rozhodovat o prostředcích, kterými se zajišťuje: jejich vlastníci, nebo stát.

Tento postup lze použít všude, kde námitka zní „bez státu by nikdo nezajistil…“. Konkrétní námitka pak řeší jen to, co je u ní zvláštní: jak by se služba platila, jaké příklady existují a kde jsou skutečné potíže.

Poslední krok je nejdůležitější. Námitka „kdo by zajistil X“ mlčky předpokládá, že kdo chce X, musí chtít i stát. Ve skutečnosti nikdo nenavrhuje X zrušit. Navrhujeme, aby o prostředcích, kterými se X zajišťuje, rozhodovali jejich vlastníci, protože monopol na implementaci svých peněz, těl a majetku mají oni, ne stát.

Ekonomická odpověď pak ukazuje, že služba by se zajistit dala. Etická odpověď ukazuje, že i kdyby to šlo hůř, nedává to nikomu právo zakazovat konkurenci a brát ostatním peníze silou (Princip neagrese). Obě linie se doplňují a dobrá odpověď používá obě.