Frédéric Bastiat v roce 1850 popsal chybu, kterou dělá skoro každá debata o veřejných výdajích. Podle něj se dobrý ekonom od špatného liší jen tím, že nevidí jen to, co je vidět, ale domýšlí i to, co vidět není.
Rozbité okno
Kluk rozbije pekaři výlohu. Kolemjdoucí se utěšují: sklenář dostane práci, zaplatí za ni a peníze půjdou dál, takže škoda vlastně pomohla hospodářství. Bastiat odpovídá, že tím vidí jen polovinu. Pekař měl za těch šest franků koupit boty. Sklenář práci dostal, švec o ni přišel, a pekař místo výlohy a bot má jen výlohu. Svět je o jedny boty chudší, jen to nikdo nevidí, protože boty nikdy nevznikly.
Stejná chyba se opakuje, kdykoli někdo tvrdí, že válka nebo povodeň „nastartuje ekonomiku“, protože se bude stavět. Obnova je vidět; to, co se kvůli ní nepostavilo, ne.
Veřejné výdaje
Most, který stát postaví z daní, je vidět, stejně jako dělníci, kteří na něm pracovali. Nevidět je všechno, co by za stejné peníze koupili nebo postavili ti, komu je stát vzal: dílna, kterou si truhlář nerozšířil, práce, která proto nevznikla. Kdo říká „bez státu by nebyl ten most“, má pravdu jen napůl. S daněmi by nebylo všechno ostatní (Jak funguje trh).
Totéž platí pro dotace. Dotace zachrání viditelná místa v jedné továrně a politik, který ji prosadil, se s jejími zaměstnanci vyfotí. Místa, která kvůli daním nevznikla jinde, nemají tvář ani adresu, a proto se o nich nemluví (Veřejná volba).
A obráceně
Princip platí i pro zákazy. Když úřad schválí lék, který škodí, oběti jsou vidět. Když zdrží lék, který pomáhá, oběti vidět nejsou: jsou to lidé, kteří mezitím zemřeli na nemoc, kterou šlo léčit (Kdo ohlídá bezpečnost jídla, léků a staveb?).
Bastiatovu myšlenku rozvinul Henry Hazlitt v knize Economics in One Lesson (1946). Celá ekonomie se podle něj dá shrnout do jedné věty: posuzovat každé opatření podle toho, jaké má důsledky dlouhodobě a pro všechny, ne jen okamžitě a pro jednu skupinu.