Od etiky k ekonomii
Předchozí kapitoly se ptaly, co je správné. Tato se ptá, co funguje. Etická a ekonomická linie spolu souvisejí, ale nejsou totéž: i kdo nepřijímá princip neagrese, může dojít k témuž závěru, pokud uvidí, proč dobrovolné uspořádání vede k lepším výsledkům.
Ekonomie, ze které tu vycházíme, se jmenuje rakouská škola podle Vídně, kde v 19. století vznikla. Jejími nejznámějšími představiteli jsou Carl Menger, Ludwig von Mises a Friedrich Hayek.
Lidé jednají
Rakouská ekonomie začíná pozorováním, které nelze bez sporu popřít: lidé jednají. Volí prostředky, aby dosáhli cílů (Lidé jednají). Kdo by to chtěl vyvrátit, musel by jednat: zvolit argument jako prostředek k cíli přesvědčit nás.
Z toho plyne, že lidé dávají přednost jednomu před druhým. Když se rozhodnu pro čaj, vzdal jsem se kávy. Ekonomové tomu říkají náklady obětované příležitosti: cenou čehokoli je to nejlepší, čeho se kvůli tomu vzdáme.
Hodnota je v očích kupujícího
Proč stojí diamant víc než voda, když bez vody nepřežijeme? Protože nikdo nevolí mezi veškerou vodou a všemi diamanty, ale jen o jedné další sklenici nebo jednom dalším kameni. Vody je hodně, takže další sklenice nám mnoho nepřidá; diamantů je málo. Hodnota není vlastností věci, ale vztahem mezi věcí a člověkem, který s ní něco zamýšlí (Subjektivní hodnota).
Proč směna prospívá oběma
Když si každý cení věcí jinak, může směnou získat každý. Kdo kupuje chleba za čtyřicet korun, cení si chleba víc než čtyřiceti korun. Pekař si cení peněz víc než chleba. Oba odcházejí bohatší, než přišli (Dobrovolná směna prospívá oběma stranám).
To je jedna z nejdůležitějších a nejméně samozřejmých myšlenek ekonomie. Většina lidí intuitivně vnímá obchod jako hru, ve které jeden získá, co druhý ztratí. Ve skutečnosti každá dobrovolná směna vytváří hodnotu, a proto se bohatství společnosti může zvětšovat.
Co říkají ceny
Ze směn vznikají ceny, a ceny nesou informace (Tržní ceny nesou informace o vzácnosti). Když v Chile zavřou měděný důl, měď zdraží. Elektrikář v Brně o dole nikdy neslyšel, ale vidí vyšší cenu a začne s mědí šetřit, nebo ji nahradí hliníkem. Aniž by kdokoli cokoli nařídil, chová se celý svět, jako by věděl, že mědi je méně.
Friedrich Hayek si všiml, že znalost potřebná k hospodaření není nikde soustředěná. Je rozptýlená mezi miliony lidí, z nichž každý ví něco o svém kousku světa. Ceny tuto znalost shrnují do jednoho čísla, kterému rozumí každý, a nikdo ji proto nemusí znát celou.
Leonard Read to ukázal na tužce. Není na světě nikdo, kdo by uměl tužku vyrobit od začátku: pokácet cedr, vytěžit grafit, vyrobit lak a mosaz a gumu. Tisíce lidí, kteří se nikdy nepotkají a většinou ani nevědí, že pracují na tužce, ji přesto vyrobí, protože je propojují ceny (Spontánní řád).
Zisk a ztráta
Firma kupuje práci, materiál a stroje za ceny, které za ně nabízejí i všichni ostatní. Když pak výrobek prodá dráž, než ji zdroje stály, lidé dobrovolně ukázali, že si ho cení víc než čehokoli jiného, co se z těch zdrojů dalo vyrobit. Zisk je signál, že firma vytváří hodnotu; ztráta, že ji ničí (Zisk ukazuje, že firma dává lidem víc, než spotřebuje).
Firma, která prodělává, musí změnit, co dělá, nebo zanikne a její zdroje přejdou k někomu, kdo s nimi naloží lépe. Nikdo nemusí rozhodovat, které firmy mají přežít; rozhodují o tom zákazníci tím, za co platí.
Problém socialismu
Ludwig von Mises v roce 1920 ukázal, co se stane, když ceny zmizí. Pokud všechny továrny, stroje a půdu vlastní stát, nemá s nimi kdo obchodovat, a nevznikají proto ani jejich ceny. Plánovač pak neví, jestli most postavit z oceli, nebo z betonu, protože tuny oceli, kubíky betonu a hodiny práce se nedají sečíst (Bez tržních cen nelze rozumně hospodařit, Problém ekonomické kalkulace).
Socialistická hospodářství 20. století ukázala, že Mises měl pravdu. V Československu se vyrábělo, co předepsal plán, a ne to, co lidé chtěli: na auta se čekalo roky, v obchodech chybělo zboží, které se jinde dalo koupit bez front, a továrny vyráběly výrobky, o které nikdo nestál.
Stát poskytuje služby naslepo
Totéž platí v menším i pro každou službu, kterou stát poskytuje mimo trh. Státní škola, nemocnice nebo silnice se neprodávají, ale platí z daní. Chybí jim proto zisk a ztráta, které by ukázaly, jestli lidem dávají víc, než spotřebují. A protože konkurenci stát zakazuje nebo ji znevýhodňuje povinnou platbou, chybí i srovnání (Stát poskytuje služby naslepo).
Úřad, který plýtvá, nezkrachuje. Naopak: když se mu nedaří, má dobrý důvod žádat příští rok větší rozpočet.
Co je vidět a co není vidět
Frédéric Bastiat v roce 1850 popsal chybu, které se dopouští téměř každá debata o státních výdajích. Vidět je most, který stát postavil z daní, a dělníky, kteří na něm pracovali. Nevidět je všechno, co by za stejné peníze koupili nebo postavili ti, komu je stát vzal: boty, které si švec nekoupil, dílna, kterou si truhlář nerozšířil, práce, která kvůli tomu nevznikla.
Kdo říká „bez státu by nebyl ten most“, má pravdu jen napůl. S daněmi by nebylo všechno ostatní. Otázka nezní, jestli státní výdaje k něčemu jsou, ale jestli jsou k něčemu víc než to, co by za stejné peníze vzniklo jinde. A to bez cen nikdo neví.