Ne velikost, ale způsob
Co dělá stát státem? Ne velikost: Apple nebo Volkswagen jsou větší než mnohé státy. Ne služby, které poskytuje: silnice, soudy, školy i ochranu umí poskytovat i jiní a v mnoha zemích je poskytují. Stát se od všech ostatních organizací liší dvěma věcmi (Stát):
- Své příjmy bere silou. Daně se neplatí za konkrétní službu a nedají se odmítnout. Kdo je nezaplatí, tomu stát nakonec vezme majetek nebo svobodu (Daně se vybírají pod hrozbou násilí).
- Zakazuje konkurenci. Některé služby smí na jeho území poskytovat jen on, například policii, trestní soudy nebo peníze, kterými se musí platit daně. U jiných konkurenci formálně nezakazuje, ale nutí lidi platit za tu svou, i když používají jinou (Stát zakazuje ostatním poskytovat některé statky).
Hans-Hermann Hoppe obojí shrnuje tak, že stát je územní monopolista na konečné rozhodování: o všem na svém území, i o tom, co patří jiným, a i ve sporech, ve kterých je sám stranou.
Dva způsoby, jak získat bohatství
Franz Oppenheimer na začátku 20. století rozlišil dva způsoby, jak může člověk získat to, co potřebuje. Buď to vyrobí, nebo vymění za něco, co vyrobil; to nazval ekonomickým prostředkem. Anebo to vezme někomu, kdo to vyrobil; to je politický prostředek. Stát je podle Oppenheimera organizace politického prostředku: nevzniká tím, že by lidem něco nabízel, ale tím, že si na nich něco vynucuje.
Rothbard v Anatomii státu píše, že stát nevytváří bohatství; může jen přerozdělovat to, které vytvořili jiní. Každá koruna, kterou utratí, byla předtím někomu vzata, nebo bude vzata v budoucnu, nebo byla natištěna, čímž se zmenšila hodnota korun ostatních.
Stejná pravidla pro všechny
V předchozí kapitole jsme dospěli k tomu, že agrese je neoprávněná. Kdyby soused chodil od domu k domu a vybíral peníze na údržbu ulice pod hrozbou, že kdo nezaplatí, toho zamkne do sklepa, nikdo by o tom nemluvil jako o daních. A kdyby zakázal ostatním, aby si na hlídání najali někoho jiného, nikdo by o tom nemluvil jako o zákoně.
Daně a zákaz konkurence jsou přesně takové jednání. Pokud je to špatné, když to dělá soused, je to špatné i tehdy, když to dělá stát (Zdanění je agrese, Zákaz konkurence je agrese). Kdo tvrdí opak, musí ukázat, co dává lidem, kteří pracují pro stát, práva, která nemá nikdo jiný (Stát nelze eticky obhájit).
Ale my jsme si ho zvolili
Nejčastější odpověď zní, že v demokracii jsme si stát zvolili sami, a tak je naším zástupcem. Tato odpověď má tři potíže.
Zaprvé, nikdo nemůže pověřit druhého něčím, k čemu sám nemá právo. Když nesmím vzít peníze sousedovi já, nemohu tím pověřit ani poslance (Hlasování z agrese nedělá oprávněné jednání). Zadruhé, i kdyby hlasování znamenalo souhlas, souhlasil by jen ten, kdo hlasoval pro vítěze. Kdo hlasoval jinak, nebo vůbec, nesouhlasil, a platí stejně. Zatřetí, většina zákonů, podle kterých dnes žijeme, byla přijata dřív, než jsme se narodili. Lysander Spooner v roce 1870 napsal, že ústava nemůže zavazovat nikoho, kdo ji nepodepsal.
Demokracie je lepší než diktatura, protože umožňuje vyměnit vládu bez krveprolití. Nemění ale nic na tom, čím vláda je. Podrobněji v námitce Stát jsme přece my.
Proč ho lidé snášejí
Žádná vláda nemůže dlouho vládnout jen silou; úředníků a policistů je vždy mnohem méně než ostatních. Stát potřebuje, aby ho lidé přijímali jako oprávněný. Rothbard v Anatomii státu popisuje, jak toho dosahuje:
- Zvykem. Stát tu byl vždycky, a co tu bylo vždycky, vypadá jako přírodní zákon.
- Strachem z alternativy. Bez státu by prý zavládl chaos, vládli by gangsteři a nikdo by nestavěl silnice.
- Ztotožněním se společností. „Stát jsme my.“ Kdo kritizuje stát, kritizuje prý národ, společnost, sousedy.
- Intelektuály. Učitelé, novináři a akademici, z nichž mnozí jsou placeni z daní, vysvětlují, proč je stát nutný a dobrý.
Žádný z těchto důvodů neukazuje, že by stát byl oprávněný. Ukazují jen, proč se to zdá samozřejmé. Úkolem dalších kapitol je ukázat, že alternativa není chaos: že služby, které dnes stát poskytuje, mohou poskytovat dobrovolné organizace, a často lépe.