Nejtěžší otázka
Silnice, školy nebo pošta si většina lidí bez státu představit dokáže. Policii a soudy ne. Právo a bezpečí jsou poslední bašta státu, a i mnozí, kdo jinak trhu věří, se tu zastavují (Minarchismus). Proto jim věnujeme celou kapitolu.
Návrh, aby bezpečí vyráběly soutěžící firmy jako každé jiné zboží, poprvé vyslovil belgický ekonom Gustave de Molinari v roce 1849. Jeho argument byl jednoduchý: pokud monopol zhoršuje kvalitu a zvyšuje cenu chleba, proč by to nedělal i u bezpečí?
Ochrana jako služba
Už dnes si lidé ochranu kupují. V mnoha zemích pracuje v soukromých bezpečnostních službách víc lidí než u policie. Hlídají banky, obchodní centra, nádraží, stadiony i obytné areály. Zámky, alarmy, kamery a pojištění proti krádeži si lidé platí sami.
V uspořádání bez státu by k tomu přibylo vymáhání práva: najít pachatele, zajistit náhradu škody, chránit klienta před dalším útokem. Kdo by to platil? Nejspíš pojišťovny. Hans-Hermann Hoppe upozorňuje, že pojišťovna má na rozdíl od státu přímý zájem škodám předcházet: každá krádež, které zabrání, je pojistné plnění, které nemusí vyplatit. Stát naproti tomu dostane peníze bez ohledu na to, jestli zločin klesá, nebo roste.
Soudy
Spory dnes rozhoduje stát, ale zdaleka ne všechny. Velkou část obchodních sporů rozhodují rozhodci, které si strany zvolí a zaplatí samy; česká legislativa rozhodčí řízení zná a uznává. V mezinárodním obchodě je rozhodčí řízení pravidlem, protože mezi státy žádný nadřazený soud není.
Rozhodce, kterého si strany volí, musí přijmout obě. Kdo má pověst podplatitelného, nedostane další zakázku od nikoho, kdo by stál na druhé straně. Jeho živobytím je právě pověst nestrannosti (Kdo bude soudit spory?).
Bez státu by se spory mezi klienty různých agentur rozhodovaly u rozhodců, na kterých se agentury dohodly předem. Takové dohody mají obě strany zájem uzavřít: ozbrojený konflikt je pro obě drahý, a klienti chtějí ochranu, ne válku.
Odkud by se bralo právo
Kdo by psal zákony? Odpověď zní, že právo nemusí nikdo psát. Velká část práva, podle kterého lidé žijí, nevznikla v parlamentu. Anglické obyčejové právo (common law) vzniklo z rozhodnutí soudců v jednotlivých sporech, kteří se řídili tím, jak rozhodli jejich předchůdci. Středověcí obchodníci si vytvořili vlastní kupecké právo (lex mercatoria), které platilo přes hranice a vymáhalo se hlavně hrozbou, že kdo rozsudek nesplní, s tím už nikdo obchodovat nebude (Spontánní řád).
V polycentrickém uspořádání by vedle sebe existovalo více právních řádů, podobně jako dnes vedle sebe existují různé pojistné podmínky. Nejspíš by se v podstatných věcech sblížily, protože agentury potřebují řešit spory i mezi sebou, a společná pravidla to usnadňují (Polycentrické právo).
Co říkají dějiny
Žádná moderní společnost bez státu neexistuje, ale existovaly a existují společnosti, kde právo vznikalo a vymáhalo se bez centrální moci.
Středověký Island. Od roku 930 přes tři sta let neměl Island krále, výkonnou moc ani policii. Právo vyhlašovalo shromáždění Althing, ale vymáhali ho sami poškození, často s pomocí náčelníků (goðar), kterým se platilo za ochranu. Každý svobodný muž si mohl svého náčelníka vybrat a změnit. Kdo neměl sílu nárok vymoci, mohl ho prodat někomu silnějšímu. David Friedman tento systém popsal jako příklad soukromého vymáhání práva.
Kupecké právo. Na středověkých jarmarcích rozhodovaly spory obchodní soudy, které soudily rychle, často během jednoho dne, aby obchodníci mohli pokračovat dál. Trestem nebylo vězení, ale ztráta pověsti.
Dnešní soukromá pravidla. Burzy, online tržiště a platební systémy si vytvářejí vlastní pravidla a samy je vymáhají. eBay nebo Airbnb nemají policii; mají hodnocení, záruky a možnost vyloučit podvodníka. Edward Stringham v knize Private Governance popisuje, jak si obchodníci na amsterdamské burze v 17. století vynucovali smlouvy, které státní soudy odmítaly uznat.
Co s tím, kdo si ochranu nekoupí
Chudí by si ochranu kupovali stejně jako dnes kupují jídlo nebo bydlení: levněji, než kolik dnes na policii a soudy platí v daních. Ochrana by nejspíš byla součástí nájmu nebo služeb obce, ve které člověk bydlí. A ten, kdo nikomu neplatí, není bez ochrany: pachatel, který ho napadne, bude riskovat, že poškozený svůj nárok prodá nebo přenechá někomu, kdo ho vymůže. Totéž, co bylo možné na středověkém Islandu.
Proč by agentury neválčily
Nejčastější námitka zní, že ozbrojené agentury by spolu válčily, nebo by se nejsilnější z nich stala novým státem. Odpovědi jsou dvě.
Zaprvé, válka je drahá. Agentura, která válčí, musí platit vojáky a nahrazovat škody, a její klienti odejdou ke konkurenci, která totéž zvládne dohodou. Stát válčí na účet daňových poplatníků, kteří odejít nemohou. Zadruhé, i kdyby se agentura stala státem, skončili bychom tam, kde jsme dnes. Argument tedy nemůže ukázat, že stát je lepší než anarchie; nanejvýš, že anarchie se nemusí udržet. Podrobněji v námitce Nevládli by nakonec nejsilnější?.