Sklenice vody má v poušti jinou hodnotu než doma u vodovodu, přestože je to stejná voda. Hodnotu věci neurčuje, kolik práce stála ani z čeho je, ale k čemu ji kdo potřebuje a kolik jí už má.
Ekonomové v 19. století dlouho nedokázali vysvětlit tzv. paradox vody a diamantů: voda je k životu nezbytná a je levná, diamanty k ničemu nepotřebujeme a jsou drahé. Rozluštili ho Carl Menger, William Stanley Jevons a Léon Walras: nikdo se nerozhoduje mezi veškerou vodou a všemi diamanty, ale vždy jen o jedné další jednotce. Vody je hodně, takže další sklenice nám přinese málo. Diamantů je málo, takže každý další je cenný. Tomu se říká mezní užitek.
Proč na tom záleží
- Směna prospívá oběma. Když se hodnota liší člověk od člověka, může si každý odnést něco, čeho si cení víc, než toho, co dal (Dobrovolná směna prospívá oběma stranám).
- Nikdo nemůže hodnotu „spočítat“ za ostatní. Úředník, který určuje, kolik čeho se má vyrobit, nemá jak nahlédnout do hlav milionů lidí. Ceny, které vznikají z jejich směn, jsou jediným souhrnem jejich hodnocení (Problém ekonomické kalkulace).
- Zisk není vykořisťování. Pokud by hodnota vznikala jen prací, byl by každý zisk odebráním části výdělku dělníkům, jak tvrdil Marx. Pokud je hodnota subjektivní, vzniká zisk z toho, že podnikatel spojí zdroje tak, že si výsledku lidé cení víc než zdrojů samotných (Zisk ukazuje, že firma dává lidem víc, než spotřebuje).