Ludwig von Mises v roce 1920 ukázal, proč nemůže fungovat socialismus, ve kterém výrobní prostředky (továrny, stroje, půdu) vlastní stát. Nejde o to, že by plánovači byli hloupí nebo zlí. Jde o to, že nemají podle čeho počítat.
Proč jsou potřeba ceny
Most lze postavit z oceli, nebo z betonu; trasu vést přes kopec, nebo kolem něj. Každé řešení spotřebuje jinou kombinaci materiálů, práce a strojů. Aby bylo jasné, které je levnější, musejí se ty položky dát sečíst. Tuny oceli a hodiny práce se ale sečíst nedají, dokud nemají společného jmenovatele. Tím jsou peněžní ceny (Bez tržních cen nelze rozumně hospodařit).
Ceny výrobních prostředků vznikají jen tam, kde se s nimi obchoduje, tedy tam, kde je někdo vlastní a může je prodat. Když všechny továrny patří jednomu vlastníkovi, nemá s kým obchodovat a jejich „ceny“ jsou jen čísla, která si sám určil.
Hayekovo doplnění
Friedrich Hayek dodal, že znalost potřebná k hospodaření není nikde soustředěná. Je rozptýlená mezi miliony lidí: kdo ví, kde zbyl volný kamion, která surovina se v jeho oboru nedá nahradit, co jeho zákazníci zítra budou chtít. Ceny tuto znalost shrnují do jednoho čísla, kterému každý rozumí, aniž by musel znát důvody (Tržní ceny nesou informace o vzácnosti).
Co to znamená pro stát
Problém se netýká jen celého socialistického hospodářství. Týká se každé služby, kterou stát poskytuje mimo trh: školství, zdravotnictví, silnic, soudů. Jejich „cena“ se neurčuje směnou, ale v rozpočtu, a stát proto nemá jak zjistit, jestli zdroje, které spotřebovávají, by lidem jinde neposloužily lépe (Stát poskytuje služby naslepo).