Kdo se postará o chudé?

Kdo platí a kdo pomáhá

I dnes pomáhají chudým z velké části nestátní organizace: charity, církve, nadace, spolky, sousedé, rodiny. Stát pomoc hlavně platí, a to z peněz, které vybral i od těch, kterým se pomáhá. Otázka nezní, jestli se má chudým pomáhat. Zní, jestli se jim má pomáhat penězi, které někdo vzal pod hrozbou násilí.

Jak to bylo před sociálním státem

Sociální stát je mladý. Než vznikl, existovala hustá síť svépomocných spolků, do kterých lidé platili malé příspěvky a které je pojišťovaly pro případ nemoci, úrazu, stáří nebo úmrtí živitele rodiny. Historik David Beito popisuje, že v USA na počátku 20. století patřila k takovým spolkům velká část dělníků a spolky provozovaly i sirotčince a nemocnice. Podobné podpůrné spolky a spolkové pokladny existovaly i v českých zemích.

Sociální stát je nezakázal, ale vytlačil. Proč platit spolku, když stát totéž platí z daní, které člověk stejně musí odvést? Kdo dnes říká, že bez státu by chudým nikdo nepomohl, srovnává svět se státem se světem, ze kterého stát dobrovolnou pomoc předtím vytlačil.

Co skutečně snižuje chudobu

Na začátku 19. století žila naprostá většina lidstva v takové chudobě, jakou dnes známe jen z nejchudších zemí. Dnes je to méně než desetina. Tento obrat nezpůsobilo přerozdělování: v roce 1820 nebylo co přerozdělovat. Způsobil ho hospodářský růst: lidé se naučili vyrábět víc, levněji a lépe, protože mohli podnikat, směňovat a ponechat si, co vydělali.

Daně, které financují sociální stát, tento růst brzdí. Kdo dnes říká, že sociální stát pomáhá chudým, by měl započítat i ty, kterým by pomohly pracovní místa, firmy a levnější zboží, které kvůli daním nevznikly (Stát poskytuje služby naslepo).

Past chudoby

Sociální dávky se obvykle odebírají, když člověk začne vydělávat. Kdo přijme práci, přijde o část dávek, a každá vydělaná koruna mu tak přinese jen zlomek koruny. Vyplatí se pak zůstat bez práce. Henry Hazlitt popisuje, jak sociální stát vytváří závislost, kterou měl odstranit, a jak dávky platí i ti, kdo jsou sami jen o málo bohatší než příjemci.

Soukromá dobročinnost na tom bývá lépe. Pomáhá konkrétním lidem v konkrétní situaci, může rozlišovat mezi tím, kdo pomoc potřebuje, a tím, kdo ji zneužívá, a když nefunguje, dárci přestanou dávat.

Soucit z cizích peněz

Kdo chce chudým pomoct, může to udělat: přispět, dobrovolničit, založit spolek. Kdo chce, aby pomáhali ostatní, a to pod hrozbou vězení, nepomáhá sám, ale nutí k tomu jiné. Pomoc, ke které někoho donutíš, není jeho dobrý skutek, ale tvůj zásah do jeho majetku (Zdanění je agrese).

Tím netvrdíme, že by chudým nemělo být pomáháno. Tvrdíme, že povinnost pomáhat je morální, ne vymahatelná silou (Princip neagrese).