Kdo zaplatí zdravotnictví a školy?

Kdo platí a kdo léčí

Většina praktických lékařů a zubařů v Česku má soukromé ordinace, stejně jako mnoho specialistů, lékáren a laboratoří. Stát je neprovozuje; zdravotní pojišťovny jim platí z povinného pojistného, které odvádí každý zaměstnanec a podnikatel. U zaměstnance je to 13,5 % hrubé mzdy, z toho dvě třetiny platí zaměstnavatel, takže je na výplatní pásce nevidí. Školy jsou z větší části státní nebo obecní, ale soukromé a církevní školy i domácí vzdělávání zákon připouští.

Otázka tedy nezní, kdo by léčil a učil. Zní, jestli to musí být placeno povinně a podle pravidel, která určí stát.

Co za povinné platby dostáváme

Kde se za službu neplatí přímo, rozděluje se jinak než cenou: frontou. Na operace se čeká měsíce, v mnoha okresech nejde sehnat praktického lékaře ani zubaře, který by bral nové pacienty, a nemocnice zápasí s nedostatkem sester. Pacient přitom nevidí, kolik za něj systém platí, a lékař nemá důvod se o pacienta ucházet, protože peníze dostane tak jako tak (Stát poskytuje služby naslepo).

Nic z toho neznamená, že lékaři a učitelé pracují špatně. Znamená to, že ani nejlepší lékař nepřekoná systém, ve kterém nikdo nevidí ceny a nikdo nemůže odejít ke konkurenci s penězi, které za něj systém dostává.

Pojištění bez státu

Pojištění vzniklo dávno před státem: lidé se skládali na nemoc a úmrtí ve spolcích, cechách a bratrstvech. Na začátku 20. století najímaly americké svépomocné spolky lékaře, kteří za pevný roční poplatek léčili všechny členy, a provozovaly vlastní nemocnice. Historik David Beito popisuje, že to bylo levné i pro dělníky a že tento systém nezanikl tím, že by nefungoval, ale tím, že ho vytlačila státní a profesní regulace.

Nejtěžší je pojistit člověka, který už nemocný je, protože pojistka chrání před rizikem, ne před jistotou. Trh na to má odpověď: pojistit se dřív, než nemoc přijde. Rodiče mohou pojistit dítě od narození a pojistka může zaručit, že ji pojišťovna nesmí vypovědět, když pojištěný onemocní. Takové smlouvy dnes existují u životního pojištění.

Školy bez státu

Povinnou školní docházku zavedla v českých zemích Marie Terezie v roce 1774, ale číst a psát se lidé učili i předtím: ve farních, městských a soukromých školách. Ekonom E. G. West ukázal, že v Anglii chodila před zavedením státních škol v roce 1870 do škol placených rodiči a dobročinností velká většina dětí.

Dodnes to platí tam, kde státní školy selhávají. James Tooley zkoumal chudinské čtvrti indického Hajdarábádu a afrického Lagosu a zjistil, že většina tamních dětí chodí do levných soukromých škol, které rodiče s příjmem kolem dolaru na den platí sami. Dělají to i přesto, že státní škola je zdarma, protože v soukromé škole učitel opravdu učí. Chudí rodiče nejsou lhostejní ke vzdělání svých dětí; potřebují mít na výběr.

Kdo rozhoduje o dětech

Povinná státní škola neznamená jen, že ji platí všichni. Znamená také, že o tom, co se všechny děti učí, rozhoduje ministerstvo. Rodiče, kteří chtějí jinou školu, platí dvakrát: daněmi za státní a školným za tu svou. Poukázky, se kterými by peníze na vzdělání šly za dítětem do školy, kterou vyberou rodiče, jsou jedním z kroků, které podporují i lidé, kteří o zrušení státu neuvažují (Jak se ke svobodě dostat).