Implementovat statek znamená použít ho jako prostředek k nějakému cíli. To dělá každé jednání:
Jednání je definováno jako účelné chování; je to implementace nějakého vzácného prostředku k nějakému cíli.
Proč monopol
Vzácný statek nelze implementovat dvěma neslučitelnými způsoby zároveň. Kolo nemůže ve stejnou chvíli vézt mě do práce a tebe na výlet. O každém vzácném statku proto musí rozhodovat jeden, a to právo rozhodovat je vlastnictví (Vlastnictví je monopol na implementaci statku).
Každý vlastník je tedy monopolista na své věci: na své tělo, svůj dům, své peníze. Na tom není nic špatného. Právě to předchází konfliktům, protože je předem jasné, kdo o čem rozhoduje.
Monopol a agrese
Agrese není mít monopol, ale zasáhnout do cizího: implementovat statek, na který má monopol někdo jiný, bez jeho souhlasu. Kdo vezme cizí kolo, použije ho pro své cíle, přestože o něm rozhoduje vlastník (Zahájit násilí proti cizímu tělu nebo majetku je neoprávněné).
A stát?
Stát si nárokuje monopol na implementaci statků, které mu nepatří. Daněmi rozhoduje o penězích lidí, zákazem konkurence o tom, jak smějí užít svá těla a svůj majetek k ochraně nebo k rozsouzení sporů (Zákaz konkurence je agrese). Hans-Hermann Hoppe stát popisuje jako územního monopolistu na konečné rozhodování: o všem na daném území, včetně toho, co patří jiným.
Problém státu tedy není v tom, že má monopol. Problém je, že monopol, který si nárokuje, patří někomu jinému.
Pozor na dvojí význam
V ekonomii znamená monopol jediného prodávajícího na trhu. Firma, která je jediná, protože nikdo nenabízí lépe nebo levněji, je monopolista v ekonomickém smyslu, ale ničí vlastnictví neporušuje. Když se říká, že stát „monopolizuje“ bezpečí nebo soudy, eticky to znamená, že si přisvojuje monopoly jednotlivých vlastníků nad jejich těly, majetkem a penězi.
V diskusi
U námitek typu „kdo by zajistil…“ se vyplatí otázku přeformulovat. Nezní, jestli má daná služba existovat, ale kdo smí rozhodovat o prostředcích, kterými se zajišťuje: jejich vlastníci, nebo stát.