Otázka, na kterou odpovídá etika
Libertariánská etika si neklade otázku, jak žít dobrý život. Ptá se na něco užšího: kdy smí jeden člověk použít násilí proti druhému? Na tu otázku musí odpovědět každá politická teorie, protože každý zákon, daň i zákaz je nakonec vymáhán silou. Kdo navrhuje zákon, navrhuje, aby ti, kdo ho poruší, byli potrestáni.
Odpověď, ke které dojdeme, se dá shrnout jednou větou: násilí je oprávněné jen jako obrana proti násilí, které zahájil někdo jiný (Princip neagrese). Tato kapitola ukazuje, odkud se ta věta bere.
Proč vůbec vlastnictví
Kdyby bylo všeho nekonečně mnoho, nebylo by vlastnictví potřeba. Nikdo by se nepřel o jablko, kdyby si mohl utrhnout jiné, stejně dobré, bez námahy. Věci kolem nás ale vzácné jsou: stejné kolo nemůže ve stejnou chvíli vézt mě do práce a tebe na výlet (Zdroje jsou vzácné). Když dva chtějí tutéž věc užít každý jinak, vzniká konflikt (O vzácné zdroje mohou vznikat konflikty).
Konflikt se dá rozhodnout silou: kdo je silnější, ten kolo dostane. Nebo se dá rozhodnout podle pravidla, které každý zná předem. Takovému pravidlu říkáme vlastnictví. Vlastnit věc znamená mít výlučné právo rozhodovat, k čemu se použije, tedy monopol na její implementaci.
Na tom „monopolu“ není nic podezřelého. O každé vzácné věci musí rozhodovat někdo, protože jinak by o ní rozhodoval každý, kdo se jí zrovna zmocní. Otázka proto nikdy nezní, jestli vlastnictví má existovat. Zní, komu má co patřit (Vlastnictví je monopol na implementaci statku).
Komu patří tělo
Nejbližší vzácná věc, kterou každý z nás má, je vlastní tělo. Kdo by o něm měl rozhodovat? Možnosti jsou v zásadě tři: každý sám o sobě, někteří o druhých, nebo všichni o všech společně.
Druhá možnost dělí lidi na pány a otroky. Kdo ji hájí, musí vysvětlit, proč by zrovna on měl patřit mezi pány. Třetí je nemožná: kdyby o každém pohybu každého těla měli rozhodovat všichni, nemohl by nikdo udělat krok, dokud by nedostal souhlas ode všech ostatních, a k vyslovení souhlasu by potřeboval souhlas taky. Zbývá první: každý vlastní své tělo (Každý vlastní své tělo, Sebevlastnictví).
Komu patří věci
U těla je vlastník jasný od začátku. U vnějších věcí ne: půda, les nebo voda kdysi nepatřily nikomu. Jak se stanou něčím?
Pravidlo musí opět umožnit, aby každý poznal vlastníka dřív, než vznikne spor. Takovým spojením je první užití. Kdo jako první obdělá pole, ohradí pastvinu nebo postaví chalupu, má k věci viditelný a prokazatelný vztah, který tu byl dřív než jakýkoli spor. Kdo přijde druhý a chce věc vzít, je ten, kdo konflikt vyvolává (Nevlastněnou věc vlastní ten, kdo ji první užil, Původní přivlastnění).
Od prvního uživatele se pak vlastnictví šíří dál dobrovolnými převody: směnou, darem, dědictvím. Většina věcí, které dnes vlastníme, k nám přišla takovým řetězcem.
- P1Vzácné věci nelze užít dvěma neslučitelnými způsoby zároveň.
- P2Konflikty o ně lze předem vyloučit jen pravidlem, podle kterého každý pozná, kdo o věci rozhoduje.
- P3Takovým pravidlem je, že tělo patří tomu, kdo ho přímo ovládá, a nevlastněná věc tomu, kdo ji první užil.
- TedyVlastnictví vzniká z vlády nad vlastním tělem, z prvního užití a z dobrovolných převodů.
Co je agrese
Když víme, komu co patří, víme i, co je agrese: užití cizího těla nebo cizí věci bez souhlasu vlastníka (Zahájit násilí proti cizímu tělu nebo majetku je neoprávněné). Patří sem:
- Fyzický zásah. Úder, krádež, poškození, uvěznění.
- Hrozba. „Peníze, nebo život“ je agrese, i když lupič nakonec nevystřelí. Hrozba je způsob, jak si podřídit cizí tělo nebo majetek bez souhlasu.
- Podvod. Kdo prodá zlato, které je ve skutečnosti mosaz, získal peníze, které mu kupující za mosaz dát nechtěl. Souhlas se týkal jiné věci, takže tu žádný souhlas nebyl.
- Porušení smlouvy, pokud jde o převod majetku: kdo zaplatil předem a zboží nedostal, přišel o peníze bez souhlasu.
Agresí naopak není to, co nikomu nezasahuje do těla ani majetku, i když se nám to nelíbí. Urážka, lež bez podvodu, nepoctivá konkurence, odmítnutí obchodovat, sobectví. Walter Block v knize Obhajoba neobhajitelného ukazuje na řadě nepopulárních postav, od lichváře po pasáka, kde přesně ta hranice vede.
Obrana a trest
Princip neagrese není pacifismus. Zakazuje násilí zahájit, obranu nezakazuje. Kdo je napaden, smí se bránit, smí si na obranu najmout někoho jiného a smí po útočníkovi chtít náhradu škody.
Obrana ale musí být přiměřená. Kdo zastřelí dítě, které mu kradlo jablka, sám se dopustil agrese. Kde přesně leží hranice přiměřenosti, je otázka, kterou princip sám nerozhodne; tu by v praxi rozhodovaly soudy a zvyklosti, stejně jako dnes.
Co z toho neplyne
Libertariánská etika není celá morálka. Říká, kdy smíš použít násilí, ne jak máš žít. Kdo odmítne pomoct sousedovi v nouzi, možná jedná špatně, ale nikoho nenapadl, a proti němu proto nelze použít sílu. To neznamená, že pomáhat není dobré. Znamená to jen, že dobro, ke kterému někoho donutíš pod hrozbou násilí, už není jeho dobrý skutek.
Neplyne z toho ani, že lidé jsou od přírody dobří nebo že by se všichni pravidly řídili. Pravidla jsou potřeba právě proto, že ne všichni se jimi řídí. Otázka, kterou si klade další kapitola, zní: platí stejná pravidla i pro stát?