Učebnice ekonomie dlouho popisovaly trh jako místo, kde lidé sledují vlastní zájem, a stát jako nestranného opravce, který zasáhne, když trh selže. James Buchanan a Gordon Tullock se v 60. letech zeptali, proč by se lidé měli změnit ve chvíli, kdy vstoupí do politiky. Politik chce být zvolen, úředník chce větší úřad a rozpočet, lobbista chce výsadu pro svého klienta. Buchanan to nazval politikou bez romantiky a v roce 1986 za to dostal Nobelovu cenu.
Soustředěné zisky, rozptýlené náklady
Mancur Olson ukázal, proč malé skupiny v politice vyhrávají nad velkými. Dotace, která několika firmám přinese stovky milionů, stojí každého daňového poplatníka pár korun. Firmy se vyplatí za dotaci lobbovat, najímat právníky a financovat kampaně. Daňovému poplatníkovi se nevyplatí ani zjistit, že nějaká dotace existuje. Výsledkem jsou zákony, které slouží organizovaným menšinám na úkor neorganizované většiny, i když ji nikdo nechtěl okrást.
Hledání renty
Firma může zbohatnout dvěma způsoby: udělat lepší výrobek, nebo získat od státu výsadu, třeba licenci, clo, dotaci nebo zakázku bez soutěže. Ekonomové tomu druhému říkají hledání renty. Peníze a práce, které do něj firmy vloží, nic nevytvoří; jen rozhodují, kdo dostane kus už existujícího koláče. Je to moderní podoba toho, čemu Franz Oppenheimer říkal politický prostředek (Stát).
Regulatorní zajetí
George Stigler v roce 1971 ukázal, že regulační úřady často slouží těm, které mají hlídat. Regulované odvětví je malé, dobře organizované a rozumí věci, takže má na úřad největší vliv: radí, připomínkuje a jeho lidé do úřadu přecházejí a zase se vracejí. Regulace pak chrání zavedené firmy před novými konkurenty (Neovládly by trh monopoly?).
Racionální neznalost
Šance, že právě můj hlas rozhodne volby, je zanedbatelná. Studovat programy a dopady zákonů proto jednotlivému voliči nepřinese skoro nic, a většina lidí to rozumně nedělá. Bryan Caplan jde dál: protože volba nic nestojí, mohou si v ní voliči dovolit předsudky, které by si v osobním životě nedovolili, třeba nedůvěru k obchodu s cizinou. Kdo si na trhu koupí špatné auto, nese to sám; kdo volí špatnou politiku, rozloží náklady na všechny.
Co z toho plyne
Kdo navrhuje, aby stát opravil selhání trhu, musí počítat i se selháním státu (Co prý trh nezvládne). Nestačí ukázat, že trh něco nezvládá dokonale. Je třeba ukázat, že to lépe zvládnou skuteční politici a úředníci se skutečnými zájmy, bez cen a bez konkurence.