Tělo vlastníme od začátku, ale vnější věci ne. Půda, dřevo nebo voda byly kdysi ničí, a otázka zní, jak se z ničeho stane něčí. Odpověď libertariánské etiky je původní přivlastnění (anglicky homesteading): vlastníkem se stává ten, kdo věc jako první užije, třeba obdělá pole, ohradí pastvinu nebo postaví dům.
Proč zrovna první uživatel
Vlastnictví má předcházet konfliktům (Vlastnictví je monopol na implementaci statku). K tomu potřebuje pravidlo, podle kterého každý pozná, komu věc patří, ještě než o ni začne spor. První užití je takové spojení: je vidět, dá se prokázat a vzniká dřív než jakýkoli spor.
Kdo přijde druhý a chce věc vzít, je ten, kdo konflikt vyvolává. Kdyby se vlastnictví dalo získat pouhým prohlášením („celé tohle údolí je moje“), mohl by si kdokoli nárokovat cokoli a pravidlo by konflikty neukončilo, ale vyvolávalo.
Od prvního uživatele dál
Většina dnešních věcí se nezískává přivlastněním, ale směnou nebo darem. Vlastník věc dobrovolně předá dál a s ní i právo o ní rozhodovat. Vlastnictví se tak šíří od prvního uživatele řetězcem dobrovolných převodů (Nevlastněnou věc vlastní ten, kdo ji první užil).
Kolik si lze přivlastnit
John Locke tvrdil, že si člověk smí vzít jen tolik, aby „dost a stejně dobrého“ zbylo pro ostatní. Rothbard a Hoppe tuto podmínku odmítají: pokud ji vezmeme vážně, nesměl by si nikdo přivlastnit nic, protože každé užití ubírá ostatním. Rozhoduje jen to, jestli věc už někomu patřila.