Tohle jsme už zažili v devadesátkách

Trh bez státu to nebyl

V devadesátkách stát nezmizel. Vybíral daně, měl policii, soudy i armádu a hlavně rozhodoval o největší věci té doby: komu připadne majetek, který čtyřicet let patřil jemu. Privatizaci navrhla a řídila vláda, majetek rozdělovalo ministerstvo pro privatizaci a Fond národního majetku a většinu ve velkých bankách si stát držel až do konce desetiletí.

Devadesátky proto nebyly pokusem o společnost bez státu. Byly přechodem od hospodářství, kde všechno patřilo státu, k hospodářství, kde to patří konkrétním lidem, a ten přechod řídil stát.

Kde se tunelovalo

Tunelovat se dalo tam, kde nebylo jasné, kdo o majetku rozhoduje, nebo kde vlastníci neměli, jak svá práva uplatnit. Ředitel podniku, který čekal na privatizaci, věděl, že podnik za rok nebude patřit jemu ani státu, ale někomu třetímu, a měl důvod z něj vyvést, co šlo. Investiční privatizační fondy spravovaly akcie milionů drobných akcionářů, kteří neměli jak kontrolovat, co s nimi správci dělají. Komise pro cenné papíry, která měla trh hlídat, vznikla až v roce 1998. Viktor Kožený, který z Harvardských fondů vyvedl peníze akcionářů, byl v nepřítomnosti odsouzen k deseti letům vězení a žije na Bahamách.

Přesně před tím varuje teorie vlastnictví: kde není předem jasné, kdo o věci rozhoduje, rozhoduje ten, kdo se jí zrovna zmocní (Vlastnictví je výlučné právo rozhodovat o vzácné věci). Tunelování nebylo důsledkem soukromého vlastnictví, ale toho, že o majetku rozhodovali lidé, kterým nepatřil, a jeho skuteční vlastníci se nemohli bránit.

Bankovní socialismus

Privatizované firmy si půjčovaly hlavně u velkých bank, které ovládal stát. Tytéž banky přes své investiční fondy vlastnily velké podíly v podnicích, kterým půjčovaly. Ekonomové tomu začali říkat bankovní socialismus. Úvěry se často poskytovaly podle známostí a politických ohledů, a ne podle toho, jestli je dlužník splatí. Když nesplácel, převzala úvěr státní Konsolidační banka a daňoví poplatníci pak dlouhé roky platili za půjčky, o kterých nerozhodovali.

Banka, která půjčuje cizí peníze a za ztráty nenese odpovědnost, nemá důvod zkoumat, komu půjčuje. To je stejný problém, jaký má každá služba, kterou stát poskytuje mimo trh (Stát poskytuje služby naslepo).

Na čem vydělávala mafie

Organizovaný zločin devadesátek vydělával hlavně tam, kde stát něco zakazoval nebo vysoko danil. Největší podvod té doby, prodej lehkých topných olejů jako nafty, stál na rozdílu ve spotřební dani. Kdo levný topný olej prodal jako naftu, vydělal na každém litru daň, kterou nezaplatil. Stát podle odhadů přišel o desítky miliard korun a obchod provázely nájemné vraždy a bomby. Podobně se vydělávalo na pašování alkoholu a cigaret, na drogách a na prostituci.

Sociolog Diego Gambetta ve studii sicilské mafie a Federico Varese v knize o ruské mafii po roce 1991 docházejí k témuž. Mafie prodává ochranu tam, kde ji lidé nemohou koupit legálně: protože obchodují s něčím zakázaným, nebo protože státní soudy a policie nefungují a nikdo jiný ochranu nabízet nesmí.

Ochranka, nebo výpalné

Mafie je soukromá ochrana; v tom má námitka pravdu. Rozdíl mezi mafií a agenturou, o které mluví polycentrické právo, ale není v tom, kdo ochranu prodává. Je v tom, jestli ji zákazník smí odmítnout. Výpalné je vnucená platba za ochranu před tím, kdo ji vnucuje, tedy přesně to, co tento archiv vyčítá státu (Zdanění je agrese). Mafie není ukázka trhu bez státu, ale malý stát bez ústavy a bez voleb.

Proč by se z agentur nestaly mafie, rozebírá námitka Nevládli by nakonec nejsilnější?.