Neshodnou se ani libertariáni

Shoda tam, kde na ní záleží

Všichni, o kterých je řeč, se shodnou na tom podstatném: nikdo nesmí zahájit násilí proti druhému, a stát z tohoto pravidla není výjimkou (Zahájit násilí proti cizímu tělu nebo majetku je neoprávněné). Přou se o to, jak princip použít v případech, kde není jasné, kdo je vlastník nebo kdo koho napadl.

Takové spory má každá teorie. Liberálové se přou o potraty a eutanazii, socialisté o roli trhu, křesťané o tisíc let výkladu. Nikdo z toho nevyvozuje, že demokracie nebo křesťanská etika nemají smysl. Tady jsou tři nejznámější spory a jak zní jednotlivé strany.

Děti

Murray Rothbard tvrdil, že rodiče nesmějí dítěti ubližovat a nesmějí ho nikomu prodat do otroctví, ale nemají vymahatelnou povinnost ho živit. Péči o dítě mohou předat jiným, kdo se o ně postarají, podle Rothbarda dokonce i za úplatu. Kritici, i mnozí libertariáni, to považují za nejslabší místo jeho etiky.

Častější odpověď zní, že kdo dítě přivede na svět, způsobil, že je bezmocné a na něm závislé, a proto za něj odpovídá. Podobně ten, kdo někoho vezme na loď na širé moře, ho nesmí vyhodit přes palubu, přestože by jinak nikomu nic nedlužil. Rodiče podle tohoto pohledu nejsou vlastníky dítěte, ale jeho poručníky, dokud nedospěje (Sebevlastnictví).

Nápady a vynálezy

Stephan Kinsella tvrdí, že duševní vlastnictví vlastnictvím není. Vlastnictví existuje proto, že o vzácné věci se lidé mohou přít; nápad ale vzácný není. Když okopíruji tvou píseň, nikomu ji nevezmu, máme ji oba. Patent nebo autorské právo podle něj zakazuje lidem užívat vlastní papír, stroje a hlasivky tak, jak chtějí, a je proto státní výsadou (Neovládly by trh monopoly?).

Jiní, například Ayn Randová a část přirozenoprávních libertariánů, odpovídají, že tvůrce má na plody své práce stejné právo jako sedlák na úrodu. Mezi těmito póly leží odpověď, že i bez patentů by tvůrce chránily smlouvy: kdo si koupí knihu nebo program a zaváže se je nekopírovat, smlouvu porušil, pokud je kopíruje.

Hranice

Walter Block a Michael Huemer tvrdí, že cizinec, který přijde na pozemek s pozvánkou vlastníka, pracuje pro zaměstnavatele, který ho chce, a pronajme si byt od toho, kdo mu ho chce pronajmout, nikoho nenapadl. Zakazovat mu to je agrese proti němu i proti domácím, kteří s ním chtějí obchodovat.

Hans-Hermann Hoppe odpovídá, že ve společnosti bez státu by všechna půda někomu patřila a kdo by chtěl přijít, potřeboval by pozvání od konkrétního vlastníka. Dokud ulice a veřejná prostranství spravuje stát, má je podle Hoppeho spravovat tak, jak by je spravovali jejich vlastníci, a ti by cizí lidi nepouštěli bez rozmyslu. Jinak stát své obyvatele nutí ke sdílení prostoru, o které nestojí.

Obě strany se přitom shodnou na tom, jak by to vypadalo bez státu: o tom, kdo smí na pozemek, by rozhodoval jeho vlastník. Přou se o to, co má dělat stát, dokud existuje.

Jedna odpověď pro všechny?

Námitka mlčky předpokládá, že společnost potřebuje na každou otázku jedno pravidlo, které platí pro všechny. To ale platí jen tam, kde pravidla určuje jeden monopol. V polycentrickém uspořádání mohou vedle sebe fungovat různé odpovědi (Polycentrické právo). Obec, která chce přísnější pravidla pro přistěhovalce, je může mít, a jiná může být otevřená. Spory o hranici principu se pak nemusejí rozhodnout jednou provždy pro všechny; mohou se rozhodovat tam, kde vzniknou, a lidé uvidí, která odpověď funguje lépe.