Souhlas mění povahu jednání. Chirurg, který řeže do těla pacienta, a útočník s nožem dělají fyzicky totéž; rozdíl je v tom, že pacient souhlasil. Kdo si půjčí auto se svolením majitele, si půjčil; kdo bez něj, ukradl (Princip neagrese). Proto se obhajoba státu tak často opírá o souhlas: kdyby lidé se státem souhlasili, nebyly by daně krádeží, ale platbou podle smlouvy.
Výslovný souhlas
Smlouvu se státem nikdo nepodepsal. Ústavu přijali zástupci, které většina dnešních občanů nevolila, často dřív, než se narodili. Lysander Spooner v roce 1870 napsal, že ústava nemůže zavazovat nikoho, kdo ji nepodepsal, stejně jako soukromá smlouva nezavazuje nikoho, kdo k ní nepřistoupil.
Mlčky daný souhlas
John Locke tvrdil, že kdo v zemi zůstává a užívá jejích výhod, mlčky souhlasí s její vládou. Proti tomu se postavil už David Hume. Říct chudému rolníkovi, který nezná cizí jazyk ani zvyky a žije z toho, co si denně vydělá, že může svobodně odejít, je jako tvrdit, že člověk, kterého ve spánku vynesli na loď, souhlasí s vládou kapitána, protože nevyskočil do moře.
Michael Huemer připomíná, co platný mlčky daný souhlas vyžaduje. Musí jít rozumně odmítnout. Výslovný nesouhlas musí mít přednost před domnělým souhlasem. A cena za odmítnutí nesmí být něco, na co má člověk tak jako tak právo: kdo mi říká „plať, nebo se odstěhuj z vlastního domu“, nenabízí smlouvu, ale vyhrožuje (Daně jsou cena za život ve společnosti). Žádnou z těchto podmínek stát nesplňuje.
Hypotetický souhlas
Poslední možnost je tvrdit, že lidé by se státem souhlasili, kdyby uvažovali rozumně, třeba proto, že bez něj by bylo hůř. Hypotetický souhlas ale není souhlas. Chirurg nesmí operovat pacienta, který operaci odmítá, jen proto, že by rozumný člověk na jeho místě souhlasil. Hypotetický souhlas je ve skutečnosti argument z důsledků, a ten je potřeba posoudit jako takový (Kdo by zajistil X?).
Volby
Zbývá hlasování. I kdyby účast ve volbách znamenala souhlas, souhlasil by jen ten, kdo volil, a nanejvýš s tím, pro co hlasoval. Spooner dodal, že kdo volí pod hrozbou, že daně zaplatí tak jako tak, volí spíš v sebeobraně (Stát jsme přece my).